Červen 2014

Žluté lekníny

29. června 2014 v 10:58 | Iveta Brázdová |  Lekníny



Včera byl čas
na tisíc krás

Našla jsem na hladině vody
dva lekníny žluté spolu

Kapička vody na lístku nad nimi
byla jak srdce dvou květů

co spojila se v jednom těle
aby byla blízko sebe

Někdy je dobré míti prostor
a dotýkat se jenom v mysli

Tak blízkost něčí o tom svědčí
i tenhle leknínový obraz

vykouzlí lehce něhu v nás
Kdo dívá se dobře

ten uvidí dva květy a jedno srdce
které je na lístku jenom kapkou

uprostřed množsví vody
na které listy i květy leží

A pak ten pocit
jak náhrdelník
je tahle kapka vody
a květy plné lásky
ve tvých dlaních...


Bílý leknín

28. června 2014 v 21:09 | Iveta Brázdová |  Lekníny


Nad vodou leknín je vztyčen
a listy oválné leží na hladině

Tajemství bílého květu
skrývá se v jeho kráse

Ta křehká jemnost bílé
vždy podle intenzity světla

je otevřený zcela vzhůru
nebo zavírá se zlehka zase


Měsíčky do vázičky

28. června 2014 v 8:25 | Iveta Brázdová |  Básničky

Žlutá kytka nebo oranžová
Vůně zvláštní trochu lepí
Slimáci jí nežerou
V zahradě se sama množí
V květu v středu
vytváří svá semínka
co měsíčky připomínaj
Proto se té kytce říká asi
Měsíček zahradní



Jak jsem textík vytvořila
u své dnešní ranní kávy
Vidím slova se mi poskládala
jako do džbánečku
Musím skočit do zahrádky
a pár si jich natrhat
jen tak pro radost
a čerstvou krásu
jasných květů
měsíčku


Žluté růže

26. června 2014 v 20:05 | Iveta Brázdová |  Růže


Dvě žluté růže ze zahrádky
už na verandě šikmé
u okýnka se starou záclonou
jsou čerstvě připraveny




Křehká je růže žlutá
Křehká je krása ze zahrad
a barvou slunce výrazná
Mohla by promluvit snad
Nebo se raději nepřiznat
co ví a co zná o místě
na kterém takto vykvetla...



Dívám se na ni seshora
Ona je celá rozvitá
Buxusem zeleným lemována
a ovsem z pole přizdobena

Nad bílou barvou slziček
a nad žlutí letniček
s lístečky děravými
se takto vzhůru k očím lidí


povznesla dnes hrdě
Na fotce trochu rozmázlá
Jak oči moje dneska
přes slzy nechcou čistě vidět
Něžností slunce ozdobená
je žlutá růže připravena
pro děti do školy na poslední den
kdy rozdává se vysvědčení
nevalné svědectví dětského snažení




Kouzelná růže...
v záři slunce
se proměnila
na růži propletenou
bílým světlem Ducha




Bez slunce je ta kytka tmavá
Však květ ten žlutý pyšný růže žluté
tváří se jako královská koruna
co vládne nad tím levným zdobením
Ve květu růže srdíčko malé prosvítá
Láska je s námi stále přítomná
Slunce se skrylo do žluté
s oranžovou uprostřed

a v srdíčku maličkém
co skoro není ani vidět
skryla se něžná láska
nebeského Anděla



Pavučina

25. června 2014 v 21:59 | Iveta Brázdová |  Básničky


Co chystám se dělat ?
Snad trochu psát
a snad trochu spát
Na louce dávno
potkala jsem motýla
babočku paví oko



Láska mi mezi prsty protekla
Jak voda která smývá rány

Ráno si nasadím nová pravidla
Pozvednu svoji laťku aby se láska
kterou chci objímat chytila
do pavučiny na mém okně




Štěstí se smůlou

25. června 2014 v 21:52 | Iveta Brázdová |  Básničky


Štěstí se smůlou jsou bratři
Jedno vždy druhé doprovází
Jedno se bez druhého neobejde
Někdy je štěstí v patách smůle

Na květech žlutých motýla jsem potkala
Na louce která potom pod kosou strojů lehla
Je pokosena pryč jsou sena a kytky na té louce
rostou znova jen trochu jiné a čerstvější

Přemýšlím nad tím kde je chyba
Že Láska moje mlčí a mně nezbývá
než svoje slova básním dát jen tak
Proč na světě je všechno jinak

Než člověk v srdci cítí ?
Proč není tady upřímnost ?
Kam ztratily se květy které
se nosí těm co mají rádi ?




Co roste na stromech ?

23. června 2014 v 20:47 | Iveta Brázdová |  témata týdne

Na stromech rostou listy
Na stromech rostou větve

Na stromech rostou květy
Na stromech rostou plody

Originalita neroste na stromech ?
Co to je ?

Původnost neroste na stromech ?

Svéráznost neroste na stromech ?

Osobitost neroste na stromech ?

Sním či bdím ?
Co na těch stromech vlastně roste ?
Série ?
Pořád to stejné ?

Lidi zkuste si utrhnout ze stromu list !
Zkuste si ulomit větev !
Zkuste si do košíku natrhat ovoce!
Každičký list a každá větev
a každý plod je vždy originál

Tak jako každý člověk
a každá lidská duše
Nic není nikdy stejné
Jen někdy vše se střídá
v různých obdobách

Koloběh života
Listy větve i květy a plody
každičkého stromu
Vše je originalita vždy
ta původní a svérázná





Zkratkou

22. června 2014 v 20:44 | Iveta Brázdová |  Z luk a strání
Kvetou chrpy v obilí ,štírovník růžkatý u cesty, černýš a šípkové růže u lesa,
dozrává obilí ,na loukách balíky sena a tráva roste znova, v lese náprstníky.
Zvonky a ptačinec i svízel přítula přilepí se vám na paty,
když v poli chrpy chcete si natrhat.
Vše vůkol dýchá zelení a květy, na obloze plují mraky.
Šla jsem zkratkou, vlastně jela tam a píchla pneumatiku na předním kole,
tak zpátky jsem se prošla, hurá a užila si přírody.
Do pusy strčila jsem pár třešní
a na jetelovém poli našla spoustu čtyřlístků i pětilístků .
Už je suším na půdě v novinách .
Ještě dám chrpy do vázy a bude nálada léta u nás hotová .
Jenom ta rýma v nose asi je taky letní, možná.

Až ke kořenům...

22. června 2014 v 3:49 | Iveta Brázdová |  Plevel

Pokud se člověk chce zbavit
toho co tíží a omotává

toho co svazuje a život není možný
tak nesmí zůstat na povrchu

ale je třeba nejen stonky vytrhat
ale jít až ke kořenům v zemi

a kořeny z ní vyrvat a vybrat
bez pardónů Stejně vždy zase

kousíček někde příští rok ujme se
a nebude- li o to místo pečovati

znovu se ujme vlády plevel
který to místo pokryje

a jahody užitečné zadusí...


Plevel- svlačec

22. června 2014 v 3:41 | Iveta Brázdová |  Plevel

Dnes lana přetrhávám
Jsou pevná dosti přiznávám
Mé rozhodnutí ovšem
taky je pevné dost

Co dělat můžu ještě ?
Vytrvat a místo nechat čisté
Až udělám to sama jistě

Bude to místo za kuchyní
na chvíli zase očištěno
od plevelu který tu rostl
divoce a nepozvaný

Zarůstal vysazené jahody
i místo bez užitku

Zatím nic není vymyšleno
a činy následují teprv
myšlenku a rozhodnutí v skutku


Když vytrhán

22. června 2014 v 3:31 | Iveta Brázdová |  Plevel

Když vytrhán je plevel
co skrýval hlínu prázdnou
i rostliny jahod



Tak vidím je tu sucho
a svlačec aspoň stín tu
udržoval nežil
bez užitku pokud byl
tady rozložený
rostl a kvetl a objímal
svými listy prostor


To místo

22. června 2014 v 3:23 | Iveta Brázdová |  Plevel

To místo za kuchyní
je mi svaté
Má svou historii

Díky Bohu že dům nespadl nám
když otec můj tu kopal
snad v dobré vůli
Kdopak ví ?



Aby dům bez základů
postavený ve svahu
zbavil divné vlhkosti....

Někdy je lepší počkat
myšlenky nechat uzrát
Dneska jsem začala



Plevel vytrhávat Už se natahoval
i za dveře chlívku
jak byl zvědavý

Pleveli promiň Buď sbohem pevná lana
Já je přetrhávám





Musím dát svobodu jahodám
Které tu dusíš....

Navzdory tvému stínu však vidím
Odměnou jsou mi sladké plody
které tu uzrávaly v skrytu plevele


Svlačec

20. června 2014 v 8:08 | Iveta Brázdová |  Plevel

Boj s větrnými mlýny začal
Ruce mě pálí od kopřivy
které svlačec skrýval
To neva

To místo za kuchyní pokryl
svlačec svými listy
a květy výstavními

Je šmitec mé ruce zasáhly
do přírody
která svou moudrostí za nás
účty skládá

a místa bez účelu a bez užitku
nechává porůst plevely
které si rostou bujně

Ta lana jsou pevná vždyť
přijde - li jí něco do cesty
rostlině zvané svlačec



tak obepíná stonky a rostliny dusí

Když nezasáhne ruka Zahradníka
Tak ušlechtilé všechno zmírá
pod nátlakem plevele co vládne


https://www.facebook.com/iveta.brazdova.9/media_set?set=a.729206450472969.1073741841.100001508635467&type=1

V něžnosti

19. června 2014 v 8:09 | Iveta Brázdová |  Růže


V něžnosti růžové lehkosti
Jak dlaně baletek
na tvých ústech

Co zavřels svojí dlaní
Když v údivu se ti
tvá ústa sama otevřela

Však mlčet víc se sluší
pro Lásku tajnou
kterou nelze zrušit

žádnou cizí mříží
Tak bez doteku
jenom vprostřed vzdechu

dál o kráse tvých rukou
sním si lapena lehkostí
květu z cizí zahrady


Za mřížemi

19. června 2014 v 7:58 | Iveta Brázdová |  Básničky



Za mřížemi



Láska a otázka
v čistotě okraje
a světla slunce
v středu kytek

Rudá je volání
Bílá je váhání

Všechno je za plotem
V zahradě cizí
obdivuji tvoje
krásy ryzí

Lásko moje

Lekníny

18. června 2014 v 23:58 | Iveta Brázdová |  Lekníny

V zeleni hladké bílý květ leží jat pevně a přece volně spočívá na hladině, jak zvláštní pocit vlání vyvolává v mysli přihlížejících lidských očí...

Navečer květy se zavírají, své vnady k spaní chystají...A bílá letní košilka je studí do dlaní, které je pevně celé svírají, aby jak vánek lehký nezakryla všem prstům nenechavým víčka...

Já ještě spím ukryta v sobě a tys, bílý květe, rozevřel se jak půlka natvrdo uvařeného vejce vyzdobená...

Jak křížek malý na mém krku
blízko mého srdce...

Růžové květy ostřejších jsou rysů a bez objetí listů, víc hrdé jsou a opuštěné, je vidět jejich odraz na hladině i nitě , které pod hladinou spojují květ s ostatními kolem...

A něžnost sama zvítězila v drobném množství květů leknínových mezi listy, co jako zelené talíře tu leží

Tajemství a otevřená kniha
Sevřená pěst a natažená ruka
Vše k vysvětlení vede vedle to zelené srdce...

Okamžik skoro nic nezměnil..

V pohybu stálém dne a noci
toť dvojí směr jak pohyb vést
a k slunci natahovat ruce


Už obejmi mne
v západu Slunce
když přitahuje neustálé
odcházení i přicházení

Vše stále kmitá
Den noc a světlo a tma
Vše v rytmu Měsíc Slunce
se odehrává

Tři barvy na rybníce
pozvedají svoje ruce
v modlitbách snažných k nebi

Jak všichni svatí
pro tebe a pro mne
za nás prosí bez přestání

Prstýnkem trávy olemovaný tvůj prstík, květe bílý, tak čistý vprostřed vody mojí na zelených listech duše

A pohled zblízka kříž něžný dorůžova krví tvého nachu v tvářích rozpaky tvé prozradí

Je trojjediný Bůh a Svatý celý
Ten květ svědectví vydá asi
Když Anděl z hlubin čistých
paprskem stébla hledí na něj
a slibuje mu život věčný

A nyní zblíka odevzdán je zcela
Už zničen v rozkoš letí jako střela
vzduchem ke mně Já objímám ho pevně
A prstýnkem zas je má láska zpečetěna
Vprostřed černé vody uprostřed Noci na mě hledíš
jsi jako hvězda nejjasnější a já ti věřím
že už mě nikdy neopustíš

A ještě jeden sladký pohled,
než tvoje duše znovu uzavře se
a poletí zas noci čisté vstříc ,
aby se květ tvůj v plné kráse zase
mohl ráno ve slunci rozevřít a žít...



Hlasy v hlavě zahrady divoké

17. června 2014 v 21:06 | Iveta Brázdová |  témata týdne

Ze zahrady lze vyčíst :



O co se snažím to se nedaří
Co bylo zasazeno loni
vzrůstá bez mojí vůle
i bez mého snažení



Příroda je živá a hovoří
k nám svými vzdechy



Hrušky už tloustnou
a zvláštně červenají



Jablka zelená jsou zatímco
mají být červená



a kyselým se nedaří
jsou popraskaná



I plevele se tváří šťastně
spolu v harmonii
divoké zahrady daří se jim skvěle



Jahody rudě volají a budí
v ústech chutě



Možná že budou švestky
když nezničí je sucho
nebo kroupy



třešně jsou drobné divných tvarů
Tak jako moje srdce
vztahuje touhu k Nebi


Aby ten koho miluji
na mne nezapomněl
a uchoval si myšlenku
láskyplnou v srdci



Tu kterou on sám
jak květinu plnou vůně
zasadil si v mojí zahradě
divoké



Jahody svírají kyselost severu
a nedostatku Slunce i vláhy


Vše v mojí dlani
jako obrázky do foťáku
neuměle jsem vložila



U stolu sedmikrásky volají
kolik těch broučků složilo
v zimě svoje krovky
do věčnosti ?



Kus lesa a kus louky
Kus sadu a kus záhonů
s květy a plody



Můžeš u mne najít

To co jsem vysadila nikde
Mé ruce a má snaha
míjí se účinkem
Sucho se podepsalo v hlíně



Já nezalívala jsem skoro vůbec
a přesto zahrada má žije
a mluví hlasy v hlavě svojí
kterou si navzdory mé lhostejnosti
postavila hrdě



Tráva je žlutá suchem
a nad střechou chlívku se míchá
v mracích černá s bílou




Hlasy ticha

17. června 2014 v 9:12 | Iveta Brázdová |  témata týdne

Stáhnout se do ústraní
a tiše naslouchat
a ve svém nitru nechat
ticho zaznít


Stáhnout se do ústraní
Být vprostřed ticha
které mluví jen doteky nejčistčími
v mé hlavě hlasy mlčí


Je ticho jemné
které mi říká
že láska se mě dotkla
Když včera večer


do snu se mysl něčí ponořila
Ještě dnes cítím tu lehkost ticha
Když mlčí stromy kolem
Jen vítr vlahý fouká
a čeří hladiny u rybníka


Oči stromu

17. června 2014 v 8:20 | Iveta Brázdová |  Stromy

Oči stromu hledí na nás
Je to stálý výraz ticha

I Slunce záře kolem dýchá
V botě mě asi kámen píchá

Ruku k noze natahuji
Nohu k ruce zdvihám

V ruce bota jedna a už
z ní kámen vytřepávám


Tvář stromu zůstane tichá
Ten křečovitý výraz stromu

Co je zticha když kámen
v botě tlačí a pak ten známý

pohyb ve mně se budí
a já do očí stromu se dívám


a v ruce držím svoji botu
Na jedné noze stojím

Ve vytržení mysli svojí
a dělám před ním holubičku

co neumí létat ani trošku
Jen padnout k zemi

To umím jako hruška
Tak se mi nesměj


a buď zticha Jsi strom
s tváří ticha a s duší

která je trpělivá
když před ním hraju si


na baletku kvůli kamínku
ve své botě co se mi vtlačil

mezi prsty po cestě
a já ho zase vracím kousek

dál Sám by to nesved´
A strom se na mě dívá
...


Kytičky

15. června 2014 v 20:18 | Iveta Brázdová |  Básničky

Kytičky do vázičky
dneska jsem v zahradě
nastříhala


Domov se oblékl do kytek léta
Tak jako plynou léta
Tak kytky v zahradách
kvetou každičký rok všelijak


Před osmi lety tu kvetly též
Pak jsem je ztratila špatnou péčí
Však z nových semínek
po dvou letech máme jich dneska
zas plné vázy


Pro radost kytky jsou
Pro potěchu oka
V zahradě živé a šťastné
a ve váze ve vší kráse
Tváří se sladce
Protože až uvadnou
bude konec


Vůně suché růže

14. června 2014 v 20:19 | Iveta Brázdová |  Růže

Ta růže suchá ještě voní
To jsou kouzla říkám si

Když je mi smutno
růže mě vůní potěší

Je sice ticho ale v mé duši
zní mi varhany lásky tvojí

z té suché růže žluté
kterou mi prý můj
Anděl z nebe poslal

Městská růže

13. června 2014 v 17:31 | Iveta Brázdová |  Růže

Píšu ti báseň z města
o vůni růže ze Slunce
Utrhla jsem ji tajně
pro tebe i pro mě


Městská růže zpoza plotu
lákala mne a volala
Pojď a přivoň ke mně!
Jak smyslů zbavena
přecházím cestu
a mířím k tomu keři

Tři květy z plotu vyčuhují
už nosík do jednoho nořím
a pak trh! Držím tu růži v ruce
bez stonku Snad nikdo neviděl mě
jak kradu vůni růže zpoza plotu

Držím ji tajně v levé ruce a dávám si ji
každou chvíli znovu a znovu k nosu
Ta vůně růže omamná je
Je tak jemně růžovooranžová
a voní tuze sladce

Uprostřed smradů z města
Výfuky z aut prach a závan z kanálů
přehlušuji vše vůní městské růže
a náhle připadám si jako ona
Voníme spolu obě já k ní
a ona ke mně tak jemně

Jsme propojeny Růže a moje duše
co tu vůni vnímá intenzivně
Pak jsem jí položila do tašky
abych nakoupila

Růže je smutná a vzdychá
že jsem jí ublížila je pomačkaná
Ale ta vůně její trvá
tak znovu beru ji do dlaní
a voním k ní ještě několikrát
Dokud se neusadím v autobusu
a jedu tam kde je můj
dům a můj hrad

A vidím i v mojí zahradě
vykvetlo pět žlutých růží
Ta městská už je ve vodě
Jen tiše odfukuje celá zničená

a žluté růže v zahradě venkova
u plotu tiše čekají až vezmu nůžky
a taky aspoň jednu z nich
do vázy si dám


Píšu ti tuhle báseň o růži a o mně
Že kradu vůně co volají na mne
ve městech zpoza plotu
Ta báseň mohla by být klidně
písní z duše o tobě i o mně

Kytice ve váze

10. června 2014 v 20:05 | Iveta Brázdová |  Růže

Kytici do vázy vložím
Vezmu si papír a tužku
a hned ti zase píšu
o svém pocitu
který se mě zmocnil

Džbáneček rudý
je jako zmalované rty růží
A ty květy říkají věty
v tom smyslu


Jsme z lásky v barvě mýtu
o rytíři který tu růži chytí
do svých dlaní
od milované děvy
pro kterou se přišel bíti
na svět


A dívka bílý kapesníček drží
u oka si
a slzičku si stírá
jenom jako
Aby si rytíř myslel
že je dojata


Píšu ti všechno
jenom jako
Nic si z toho nedělej
přece jsou moje přání jasná
každému jak facka
Nač o nich básnit ještě?


Tím přáním rudých růží
to je vášeň divoká
a ty květy bílé
dodávají kytce čistoty


Už celý vesmír ví to
I Kometa co letí
kolem země chápe to
Jsi rudá Láska moje
a moje básně květy bílé

Jak kapesníček
pro Rytíře


Pro starou vrbu

9. června 2014 v 13:39 | Iveta Brázdová |  Vrba

Píšu ti pozdrav z louky
od kopretin a zvonečků
Píšu ti na obálku adresu
a posílám to do větru
který hýčká větve stromů


Pojď už domů
Volám ve větru

Má vrbo stará
šeptám ti slova
která
jsi v sobě sama ukryla
jak poklad u kořenů


Stojím tu na břehu u rybníka
Ty na mě hledíš proč ti píšu
ta prázdná psaníčka ?
Proč raději do vody neskočím
a svoje tělo pod kořeny svojí vrby
nesrčím


Vrba tu stojí celou věčnost
Usmívá se na mě
A já jsem vděčná za to
že někdy jenom vymluvím se
jako malé dítě




Tři růže růžové

6. června 2014 v 18:01 | Iveta Brázdová |  Růže

Tři růže ve vázičce stojí
Jsou odříznuté od kořenů
Jen květy s listy na mne hledí
Růžovými okvětními plátky

Ve středech zavinuté ještě
do poupátka nevinného
a kolem mají rozložené sukně
Lístečky do špičky k nebi ční prostě

Zvednuté prstíky nad zhýralostí duše
co si asi představuje někdo
při těch slovech sladkých květů růžových
Hladím ty květy tajně prsty

Jak tebe tvojí dlaně dotýkám se zlehka
Nechci tě vyplašit a nechci tě už pustit
má růže sladká tmavě růžová

Ty nejsi ani láska ani vášeň má
jen neustálá něha
mého Nebeského Anděla

Takový ten čistý pocit

6. června 2014 v 13:55 | Iveta Brázdová |  Růže

Takový ten čistý pocit
z krásy růží vnímám
při pohledu na květ
poupátka

Takový ten krásný pocit
hladké něhy kolem srdce
Co vůní květu ještě více
obejme tě


Takový ten čistý pocit
z krásy růží bílých
nosím někde v srdci
a touha neuvidět černou
v dlani milovníka


To spíše rudá ta se sluší
pro takový ten pocit
co nás svrbí v dlaních
při pohlazení živém z lásky


Pomněnka

1. června 2014 v 23:59 | Iveta Brázdová |  Básničky

Do spánku pláče kytka modrá
ta co si kvete u potoka
a taky v mojí zahradě
Má oči modré
malý květ

Lehce se může stát
že celý svět
na ní by chtěl zapomenout
Ale ta kytka brání se svým jménem
Vždyť je to
POMNĚNKA !