Prosinec 2014

Fialové hrachory

30. prosince 2014 v 20:07 | Iveta Brázdová |  témata týdne

Čistá krása hrachoru
na mne dýchla z obzoru

Fialová barva trochu vážná
vůní možná lehkovážná

Křehkost stonků
sténá do úponků


Od zdi květy jako motýl tmavý
Přivoň! Vábně zavolají

Vůní květů fialových
nech si poplést mysl
Pohledem se kochám na nich
rozvíjím si čichu smysl



A pak ještě na konec
podívám se na zobec

Kterým kvítek sevřený
ukazuje na zemi

Odtud vzešla moje krása
Nad ní lidské oko jásá

Utíká se hrachor skvělý
svými květy po čas celý

do své vůně omamné
od smrti co nastane

až nebude v rozkvětu
Vůni volí jako odvetu

Než se stonky k zemi skloní
Než uvadnou všechny květy
Stejně letos jako vloni
Mohou v běhu před smrtí


svoji vůni do mysli nám vložit
a vzpomínku na sebe si uchovati v nás
Krása květů hrachoru smí žít
v lidském srdci plném letních krás



Pod stromy

29. prosince 2014 v 20:38 | Iveta Brázdová |  Stromy


Pod stromy

Když podzim straší na dveřích
a listy sype pod stromy
Chvěje se duše stromu jaksi
zda letokruhy zapsaly
rok další do běhu života
jenž strom zde snáší

Aby se k Nebi zdvihal
a aby vzduchu příval
na kyslík přeměňoval
pro jiné živé tvory
co pod ním žijí
a k jeho větvím hledí

Každý kdo hlavu zdvihne
k Nebi pohlédne
kde skromně drží korunu
Navzdory svému stáří
neutíká před smrtí
a kam taky?

Když do země je pevně vložen
a upevněn je kořeny
Tak čeká trpělivě život celý
až letokruhy sílu kmene vykreslí
do poslední věty

A pak ho ruce dřevorubců
pokácejí aby žil jako teplo v kamnech
anebo jako postel nebo skříň
Vydá svůj užitek
co střádal v hmotě
po celé roky
co pro tu chvíli zmaru
tady stál



Modré a bílé růže

27. prosince 2014 v 15:50 | Iveta Brázdová |  Růže


Modré a bílé růže


Modré a bílé růže
Kdopak si svázat může?

Kytice modrobílá
Pro koho asi byla?




Upřímnost s čistotou
si ruce popletou

Modrá je v očích skrytá
a bílá ve vlasech zítra

Na modré obloze bílé mraky
Podlehnu touze ty taky

Kol bílých růží plných čistoty
modravé růže září jako ty

Když v noci myslíš na mé rety
Padají z nebe modré věty

a mezi nimi tančí běloučká pírka holubic
jakoby kromě modré a bílé nebylo nic

než my dva uprostřed kytice která
cit upřímný mezi námi vykreslila




Barevné květy růží

27. prosince 2014 v 15:21 | Iveta Brázdová |  Růže


Barevné květy růží


Barevné květy růží
mám dneska pod kůží

jakoby jejich vzdechy
mne směly jak mechy

v lese pařez hladit
Jen lehce ranit

trny svými že z ran
vytéká proud chladných rán

Co mohu na nich změnit
když v barvách něných

si ruce své máčím
abych ti nakreslila něčím

co ve mně se zračí dál?
V obrazu růží mi osud dal

setkání s tebou
na které nejde zapomenout

V barvách těch růží se topím
a jejich vůni v mysli své lovím

Ty načechrané květy jak peří
v polštářích na nichž leží

tvá milovaná hlava
kde ústa tvá smavá

ke mně se točí jak ve snu
a já k těm ústům klesnu

jak růže odbarvená si připadám náhle
a všechno zní tak táhle

jako ten čas co míjí stále
s náručí růží v tanečním sále

kde jenom s tebou se vidím
a přitom trochu se stydím

za city plné barev co z růží jsem sňala
abych v nich srdce své vykoupala




Pro vílu

23. prosince 2014 v 23:23 | Iveta Brázdová |  Lekníny


Slunce se sklání nad obzorem
a malý leknín volá honem

K paprskům které květům leknínů
polibek letmý kladou na hladinu

Maličké žabky z lístků skáčou
a bílé květy tiše pláčou

Že musí o Slunci celou noc snít
dokud je zrána nepolíbí znovu
aby zas směly květy rozevřít
a aby bylo ještě komu

říci o polibek o všem snícím
Jednou se květ už neotevře
až zaslechne v dáli polnici
a v nebi otevřou se dveře

pro vílu která v květu spala
Že je čas probudit se
protože dávno není malá
a dohořela její svíce


Bílá lilie

19. prosince 2014 v 20:57 | Iveta Brázdová |  Zahradník


Nemám nic než jednu kytku
Pro svou touhu marnou

přece nenechám ji zvadnout
Kdo by potom křísil v noci

její vůni ve tvém srdci
Kdyby moje kytka zvadla

Neměla bych ani květ
ani vůni jakbysmet

Lilie mi tady kvete
a ty div se milý světe !

Kdo by chtěl tu kytku bílou
ze zahrádky mojí vyrvat ?

Potýkat se bude
s mými výčitkami!

Že už není k čemu vonět !
Že je prázdný můj svět!

Který voněl liliemi
ze zahrádky mojí

Pro tebe ji v dlani držím
Urvala ji moje ruka

Volám k Nebi ať už slétne
Anděl bledý květ si vezme

Jemu přece patří
já si zatím v trávě

najdu sedmikrásky
které ani mrazy neponičí




Růže na moři

19. prosince 2014 v 20:39 | Iveta Brázdová |  Růže


S odrazem svým hovoří
růže žlutá na moři

Kdopak ji do vln odhodil?
Proč její květ se utopil?

Na co si asi může stěžovat
růže co bude ponořena

do neznámých vod slaných
ze kterých nemůže pít ?

Bude tichá polykat andělíčky
a bublinky od ní budou stoupat

tam kde se ještě zatím vznáší
jak krasobruslař na ledu

a přitom zní v ní samomluva
s odrazem vlastním promlouvá

o tom jak vpluje pod hladinu
aby se nikdy živá nevynořila

A bude klesat lehce ke dnu
nebo se vznášet temným mořem

Tak sama sobě bude zpívat
píseň zmaru na kterou není léku

Ledaže by tu růži žlutou
lidská ruka vylovila ještě

dokud se neponoří celá
a nechala ji na břehu

v dlaních oschnout
A ke rtům přitisknout

kdybych směla tu růži osamělou
která se sama topí v moři

jak v hoři co nelze obejmout
ničím než životem růže

kterou hozením do moře
tím že ji ponechám osudu

najisto zničím


Měsíček zahradní

18. prosince 2014 v 21:12 | Iveta Brázdová |  Básničky


V jahodách rozkvetl mi
květ jasně žlutý

Nad listy vypínal se
ve výšce vzdychal

a přijímal paprsky Slunce
když příval slunečního svitu

napnul okvětní lístky
žlutého květu na nejvyšší míru

aby se tvářil dnes velmi šťastně
a směl svým vzezřením tlumočit

lidem touhu po štěstí
kterou si každý smí

ze Slunce radosti
do svého srdce vzít



Oranžový květ

18. prosince 2014 v 21:03 | Iveta Brázdová |  Básničky


Oranžový květ


V barevném osvěžení oranžové
kterou květ měsíčku plane

nechám si oči pročistit
barvou pomeranče

V zeleni lístků i v trávě
mne přepadl svěží pocit právě

Že v barvě měsíčků oranžových
odložím strach a ostych

Až příště budeš blízko mne
zkusím se zastavit vyzývavě

a vtlačit do tvých očí ten svěží
živý pocit který tu v květu leží

a přitom stále na svém místě
docela prostě kvete



Do středu hledím

18. prosince 2014 v 20:42 | Iveta Brázdová |  Básničky

Do středu hledím
a přitom nevím
Jaký děj bude se rozvíjet
kolem nás
a my v něm procitnem
Ze středu svého vyjdem
budeme sami sebou

Kdo by však myslel
že může jen na sebe myslet
v sobectví utopí svůj střed
Ve středu květu měsíčku
lístečky svinuté
hovoří jasně
o osudu toho co v sobě
nenajde kousíček citu i pro druhé

Sám v sobě svinutý
uzavřen do středu zahyne
neboť ho Láska míjí
a on ji pomine


Muškátové srdce

18. prosince 2014 v 20:32 | Iveta Brázdová |  Básničky


Muškátové srdce
není ho už více
Opadaly květy
Odezněly věty

Ve vzpomínce
myslím na tvé líce
V rudé nejraději
spěcháš pro naději

Jasná záře
tvojí tváře
Neoblomí zrádné lháře
Barvu lásky nikdo neodpáře

Stejně ale květy
i mé plané věty
skončí kdesi suché
jako řeči liché

Jenom pocit
že jsi procit
Když ti líčím
čím tu klíčím

k pravdám muškátovým
U okýnka zimu možná
s nimi přetrpím
ale zjara odklad nestrpím


Keřík růží

17. prosince 2014 v 19:19 | Iveta Brázdová |  Růže


U zdi stál keřík růží rudých
Na mne se usmíval živě

Kdo by je počítal květy rudé?
Je jich snad přes dvacet

Zdá se mi že ten počet
dávno už není aktuální

V prosinci keřík
jen smutně stojí

U zdi se dívá do okýnka
přes den když probudí se

tak si říká kdepak jsou časy
kdy květy zdobily větve jak vlasy

rudé stuhy zdobí anebo tváře
těch co od studu rudnou

když kolem nich si kráčí Láska
a oni jsou neodvážní

Keříček stojí bez květů opuštěný
Vzpomíná na léto a ve snu se těší

na jaro až Slunce nové květy vzbudí
a na větvích se rudě usadí



Otevřený do široka

16. prosince 2014 v 8:33 | Iveta Brázdová |  Lekníny




Otevřený do široka
na své štěstí tady čeká

Žlutý leknín rozjasněný
otevřel své jemné lístky

Slunci zcela odevzdaně
Jakoby ho z Boží dlaně

někdo k Slunci přitiskl
a v otisku víry své

napíná své síly
pouze k tomu aby směl

ještě jednou ucítit
v rozevření vrcholném

Slunce zářnou něhu
nežli večer zase zapadne



Leknínové poupě

16. prosince 2014 v 8:20 | Iveta Brázdová |  Lekníny


Leknínové poupě


Leknínové poupě
netvař se tak hloupě!

Koukej trochu zpříma
nežli přijde zima

Bude z tebe jistě
krásný bílý květ

Teď se všechno chystá
V nebi pro tě všechno mají

Aby tvoje rozvíjení
probíhalo podle pravidel

která odedávna
Slunce drží v dlaních

Podle toho
jak moc květy laská

Květy na hladině
píseň lásky pějí

Vprostřed poupat
otevírá rozvíjení

Na zelených listech
otevřeš se jistě

Jenom věřit
a nepřestat doufat



Promlouvá mi do duše

16. prosince 2014 v 8:08 | Iveta Brázdová |  Lekníny


Promlouvá mi do duše
Chápu jeho slova
vyslovená kdysi zrána
když mi ještě sen moc krásný
hladil v duši moje oči

Na lístečcích zohýbaných
jeden bílý květ mi pravil
nebuď smutná dneska vůbec
Zítřek čeká na nás celý

Hned jak vyjde večer měsíc
budu ti vše vyprávěti
o tom jak mě zlobí děti
jak se lepí do paměti
každé naše setkání
které duši k žítí pohání




Všechna tahle slova
naplní mne znova
sladkou nadějí že se dočkám
jednou zase
něžných tónů ve tvém hlase

který v příští chvíli
nejspíš asi políbením přeruším
Na hladině rybníka
zavíří se pod listy
Tvoje jemná ruka

Jako kvítek leknínu
bude se mne dotýkat
čeřit tmavou hladinu
mých duševních odstínů





Se stínem

16. prosince 2014 v 7:51 | Iveta Brázdová |  Lekníny


Se stínem


Se stínem si rozumí
nechává ho na svém listu odpočívat
Dokud Slunce svítí shora
stín se pod květ ukrývá

Se stínem si kvítek bílý
hraje hru jen na tvary
co se v světle denním
podle toho kde je Slunce na obloze
na hladině odráží

Samomluva leknínu
skrývá se pod hladinu
V tmavých vodách
uloží se vzpomínky
na jas Slunce
jako malé lupínky

co pak vplují znenadání
na hladinu rybníka
v podobě jen jemných plachet
které někdo v jednom místě
schválně nastříhal



Cukrování

15. prosince 2014 v 22:54 | Iveta Brázdová |  Lekníny


Dvě bílé holubičky cukrují se spolu
a lehkost bílých křídel k tomu

Jakoby v Nebi nakreslila Boží ruka
tu dávnou blízkost tvora který vrká

Jakoby pravidelnost bílých květů
zapsala do deníku větu

Co čisté jest to nemožné je míti
už zde na zemi protože křídla

bílých holubic vzhůru k Nebi letí
a nedrží je v Zemi nic

Tak čisté květy leknínů
prohlubují nevinu

mezi těmi kdo milují se pouze v duši
a pak se vznesou spolu čistí

ve vší kráse po smrti
jako dvě bílé holubičky

v podobě bílých leknínů
se na hladině cukrují

a oslavují v srdci nevinu
kterou si jistě zaslouží

Protože kdo po těle zatouží
tomu se květy bílé přiblíží

a zašeptají směle
Láska není v těle !

Láska je volná jako holubice
a žije jen a pouze bez mříží

Na bílých květech není poskvrny
To jenom moje srdce vyhasíná

protože k nohám mým se snesla vina
a touha býti v tvojí blízkosti



http://www.mamtalent.cz/cukrovani.phtmlcukrovani.phtml?program=1&ma__0__id_b=18991&ma__0__id_kp=68518

Za něhou

15. prosince 2014 v 22:33 | Iveta Brázdová |  Lekníny



Za něhou



Za něhou květů růžových
se otáčím a nikdo se nedozví

o mých snech na oblacích
když Slunce nachem svým

obléká květy co rozprosřou si sukně
aby se mohly vznášet ladně

na zelených listech
vprostřed tmavých vod

co není jim asi vhod
můj pohled na svět zrána

když Slunce na obloze barví vše
lehce do růžova

Rudý leknín

15. prosince 2014 v 22:24 | Iveta Brázdová |  Lekníny




Rudý leknín


Tři kapičky krve
planou velmi rudě

Když se kdysi
v dávné době

mladá Kněžna plavila
v bárce lehké za milencem

jednou zvečera
myslela že milý její

už k ní připlouvá
Byla ale zrazena

Do rákosí vplula
vprostřed noci

Dýka v jejím srdci
hluboko však vězí

Na hladině zůstal zrána
ležet Rudý květ

který vždycky toho dne
kdy tři kapky krve

zabarvily Kněžně svět
rozkvétá jak její srdce

plné horké touhy
vprostřed které

její život
v ruce vraha zhas´


Převtělené

15. prosince 2014 v 22:09 | Iveta Brázdová |  Lekníny


Převtělené dvě růžové hvězdice
sedí si na rybníce

Pravidelné tvary květů
lecos napoví tu

Jasně mluví o životě dávném
ale v jiném těle

Dnes si leží na hladině
pravda vnadně ale líně

Každý ale poznal by
v jejich středech dávné předky

které mají hvězdice
vždycky z druhé strany

nežli tyhle lekníny
obrácené naruby

Místo pod hladinou skrytě
napínají prstíky zcela neodbytně

Září jako poupátka
a přitom jsou zcela jistě

velcí podvodníci
co v minulém životě

hráli v jiné hře
asi Na Hvězdici


Leknínová samomluva

15. prosince 2014 v 21:05 | Iveta Brázdová |  Lekníny


O čem sní si bílý leknín?
Na poledním slunci
trpí samomluvou

Kdo napíná svoje smysly
možná zaslechne ho
jak si pyšně říká :

To je dost
že mi svítíš Sluníčko
přímo do tváře !

Aby bělost má
čistá jako labutěnka
na zelených listech vynikla




http://www.mamtalent.cz/lekniny.phtml?program=1&ma__0__id_b=18991&ma__0__paging=9

Plané řeči s plevelem

15. prosince 2014 v 12:58 | Iveta Brázdová |  Plevel


Sám si svlačec vytrubuje do světa
že je dosti velký popleta

Tváří se jak fialová trubka
přitom mlčí sotva

vítr foukne hned se ohne
křehkost květu v jeho hlase

zesílí pak zase když se člověk snaží
vyrvat jeho kořeny

Marná sláva křičí na mě
Mě se jen tak nezbavíš!

Rukama jen to je marné
rozmnmožím se brzy zase!

To je moje samomluva
když ten svlačec v zahradě

vytrvale stále zůstává
Chemie je nasnadě...

Nějaký ten driák vyčistí zem
od svlačce ale taky od všech

dalších živých rostlin na čas
Než do prázdné hlíny něco zasadím



Zvonek

14. prosince 2014 v 21:40 | Iveta Brázdová |  Básničky



Zvonek


Vůně léta
kdesi létá

v mojí hlavě
a v mých myšlenkách

Jsem zas zvonek v trávě
lehké šaty modravé
obtáčí mi stonek

V trávě plné rosy
cinkám na dvě vosy

aby ke mně slétly honem
že jim budu šeptat

modravé sny o zvonečcích
kterým tyhle vosy
neublíží ostrým žihadlem

To proto že kytky
jsou tak tiché trpělivé

a žihadla vosí
ani žádná jiná
nemohou je ztrestat




http://www.mamtalent.cz/zvonek.phtml?program=1&ma__0__id_b=18992&ma__0__id_kp=68468

Žlutý kvítek

14. prosince 2014 v 20:56 | Iveta Brázdová |  Básničky


Kvítek něžný na mne hledí z množství dalších žlutých kytiček
Jak je jemný pravidelný stéblo trávy symetrii opatřilo




Zahrada si dýchá prostě letní vůně odpolední
vprostřed stébla trávy hledím na ten kvítek malý
a nasávám tuhle chvíli která rychle míjí




Do svých uší do svých dlaní chytám něžné letní vlání
abych v zimě měla důvod zas se těšit na den příští

Až se po dnech zimních smutků zjeví zase živé jaro
plné květů čarokrásných které znovu
tyhle kytky v zahradě mé vzkřísí



Měsíček

14. prosince 2014 v 20:31 | Iveta Brázdová |  Básničky


Kvítek žlutý mlčí
Zakrývá si oči
Řekla bych mu:
Žlutý květe nebuď smutný

Řekla bych mu něco hezké
ale nemohu Po dešti mám
taky smutnou náladu
Slzičky na žlutých lístcích
lesknou se jak drahokamy

Kdo je smutný radši mlčí
aby druhým nekazil den
Slunce zase brzy vyjde
a květ plný slziček
jmenuje se Měsíček



S kým se laská sedmikráska?

14. prosince 2014 v 20:09 | Iveta Brázdová |  Básničky



S kým se laská sedmikráska?



S kým se laská sedmikráska ?
Když si v trávě neviděna
tiše kouká na oblohu a přitom ji
jemné chnýří obalilo květ
jenž míří kamsi do nebe

Kdo usedl na květ kytky?
Včelka nebo moucha pouhá?
Chmýří bílé na chvíli se usadilo
jakoby se chtělo schovat
zrovna na květině

Co je celá malá skromná
ale přesto jméno nosí
Sedm krás ji tiše halí
nemyslí však na poklady
jenom tiše stojí tady

A neví si zřejmě rady
proč ji shora kvítek malý
bílé chmýří něžně halí
kolem bílých lístků ?
Hledí na svět trochu smutně
ze žlutého středu
Sedmikráska s bílým chmýřím
zdobí naši vísku

S kým se laská sedmikráska?
Její láska byla krátká
Po všem zbylo bílé chmýří
na kvítku se usadilo

Snad se s kytkou smíří
Možná byly čtyři
V trávě mezi lístky pampelišky
taky lístky jetele
v nich si tiše ustele


Jako sen na polštář

8. prosince 2014 v 20:26 | Iveta Brázdová |  Lekníny



Jako sen na polštář dám ti
květ leknínu jemný co
v mysli své pouze stvořím

Bez obrazu květu krásy není
Však v představách jako v snách
objímám jednu větu o květu

leknínovém jenž vykvete
hned zjara v roce novém
Nabízím vše co mám pro sebe

od tebe ve svých představách
že to dám tobě abychom oba dva
směli se radovat z rozvitých květů

na hladině naší lásky jako z retů
pokvete tolik leknínů jako si dáme
příští rok do jara polibků sladkých




Nač čekat...

8. prosince 2014 v 17:34 | Iveta Brázdová |  Růže



Jsem růže planá co vykvetla
jednoho letního jitra
a za pár dní
můj květ prchavý upadl do trávy

To co bych řekla dokud jsem kvetla
říci nemohu protože květ můj
dávno se proměnil v plod rudý
na větévce plné trnů
čekám tě lásko má
až přijdeš s odvahou
a rudý šípek můj utrhneš

Co bych ti řekla dokud jsem kvetla?
Ta slova jsou jako metla
která mne hned na to vyplatí
za troufalé moje návrhy

Kdo ale nečeká na květ prchavý
co krásou oplýval jen pár dní
může se dočkat rudých plodů
ve kterých skryto je spousta semínek
pro život dalších rostlinek
a nebo můžeš si víc
šípků rudých z mého keře nasušit
a pak z nich čaj léčivý uvařit

Kdybych jen směla ti říci
když jsem kvetla
růžová byla jsem celá
Posečkej ještě do podzimu
a až budeš lásko má mít rýmu
skoč ke mně šípky natrhat!



Leknínová květomluva

7. prosince 2014 v 17:34 | Iveta Brázdová |  Lekníny


Kdyby tak lekníny uměly mluvit
Možná by řekly nám jaké to je
ležet si lehce na hladině
a čekat až slunce zapadne
aby si mohly květy své zavřít

a celou noc se těšit
na východ slunce
kdy budou smět zas
květy své slunci rozevřít
a býti živé pro nás

Na růže vzpomínám

4. prosince 2014 v 22:36 | Iveta Brázdová |  Růže


Na růže vzpomínám


Na růže vzpomínám
Na jejich něžné květy
co v trávě se skvěly

Na růže vzpomínám
Na léto na tvoje věty
kterés´ mi kdysi dal

aniž bys věděl
že v srdci tě mám
hluboko jako trn

kdesi zapíchnutý
A když mi schází
krása růží

Ten trn mne
v srdci mém
jaksi píchá

aniž bych věděla
jak růže voní
ta co mi na rtech ulpěla

abych tě směla
okouzlit navždy
Jak to jen Láska umí